Dobrý život

RIP Ronald Dworkin. Dobrý život viedol.

This requires a distinction within ethics that is familiar in morals: a distinction between duty and consequence, between the right and the good. We should distinguish between living well and having a good life. These two different achievements are connected and distinguished in this way: living well means striving to create a good life, but only subject to certain constraints essential to human dignity. These two concepts, of living well and of having a good life, are interpretive concepts. Our ethical responsibility includes trying to find appropriate conceptions of both of them.

Each of these fundamental ethical ideals needs the other. We cannot explain the importance of a good life except by noticing how creating a good life contributes to living well. We are self-conscious animals who have drives, instincts, tastes, and preferences. There is no mystery why we should want to satisfy those drives and serve those tastes. But it can seem mysterious why we should want a life that is good in a more critical sense: a life we can take pride in having lived when the drives are slaked or even if they are not. We can explain this ambition only when we recognize that we have a responsibility to live well and believe that living well means creating a life that is not simply pleasurable but good in that critical way.

You might ask: responsibility to whom? It is misleading to answer: responsibility to ourselves. People to whom responsibilities are owed can normally release those who are responsible, but we cannot release ourselves from our responsibility to live well. We must instead acknowledge an idea that I believe we almost all accept in the way we live but that is rarely explicitly formulated or acknowledged. We are charged to live well by the bare fact of our existence as self-conscious creatures with lives to lead. We are charged in the way we are charged by the value of anything entrusted to our care. It is important that we live well; not important just to us or to anyone else, but just important.

-- Ronald Dworkin, What is a Good Life

Citát na dnes

And as to the faculties of the mind, [...] I find yet a greater equality amongst men, than that of strength. [...] That which may perhaps make such equality incredible, is but a vain conceipt of ones owne wisdome, which almost all men think they have in a greater degree, than the Vulgar; that is, than all men but themselves, and a few others, whom by Fame, or for concurring with themselves, they approve. For such is the nature of men, that howsoever they may acknowledge many others to be more witty, or more eloquent, or more learned; Yet they will hardly believe there be many so wise as themselves: For they see their own wit at hand, and other mens at a distance. But this proveth rather that men are in that point equall, than unequall. For there is not ordinarily a greater signe of the equall distribution of any thing, than that every man is contented with his share.

-- Thomas Hobbes, Leviathan

Impenetrability indicates profundity

Nadpis je mi momentálne heslom týchto dní. Než ale aby som vás obťažoval svojimi taľafatkami, radšej sa podelím o dlhší citát ztamtiež odkiaľ je aj ono bystré pozorovanie:

The writing of many philosophers, especially but not uniquely in the so-called continental tradition, is full of hard-to-understand passages where difficulty is presented as pertaining not to expression but to content itself, as being not a rhetorical device but a direct and unavoidable aspect of sophisticated thinking.
[...]
Faced with an inordinately recondite statement, readers have the choice between a negative judgment: the author had no good reason to be obscure, and a positive explanation: the author wanted to convey a thought too deep for plain and simple expression. With a prior high confidence in the intellectual worth of the author, negative judgment is almost ruled out and depth can be inferred, even if no satisfactory interpretation of the statement in question is ever arrived at. Prior appreciation of an author justifies a positive construal of difficult passage. So far, so good. Things may go wrong if, in a viciously circular manner, this construal is taken as further justification for the appreciation.

- Dan Sperber, The Guru Effect

represívny sentiment

Abortion defenders must pretend that it is a “tragic” but necessary evil; a redoubt of “choice,” just like any other choice; a sentimental necessity for the victim of rape or the mother whose life is in danger. In short, safe medical abortion, a fundamental social good in any sexually egalitarian society, an invention to be celebrated like the polio vaccine, must disguise itself as everything but what it is—the freedom from involuntary motherhood, owed to any woman young or old, to let her shape a life equal in freedom to those of men.

Same-sex marriage and the minimalist defense of abortion are both tactically sound for now. But the strain one begins to feel in public discussions is that people of good sense are being compromised by sentimental rhetoric originally adopted to convince bigots. Sentimentalization may be effective in a Hallmark regime, but it’s a bummer at home. Around the kitchen table, we ought to speak plainly. The goal of gay marriage, in the pro-marriage position, has to include indifference to marriage as an institution. Marriage must remain abstract—it hardly matters if anyone does it once the original blush is off and the initial rush abates. But the point of abortion rights, in the “pro-choice” position, should truly be abortions. Abortions need to occur concretely, readily, until the day contraception is magically universal and perfect; the idea that they’re inevitably tragic is just false.

Super. Celý článok tu.

efeméry predvianočné

Fyzika vesmírnych bitiek /// Zmätení Sumeri sa prizerajú Stvoreniu Sveta™ (Onion) /// Osobné inzeráty z London Review of Books /// Rebranding Playboy /// Amanda Palmer spieva o Lady Gaga /// Hoci sa táto dekáda skončí až o rok, best-of listy sa množia /// Terry Gilliam o svojom novom filme /// Is it Christmas? /// Najlepšia 70-minútová recenzia, akú som kedy videl /// On repressive sentimentalism. Citát. /// etc...

Citát dňa

Slavoj Žižek môže byť vytretý stalinista, ktorého písačky sa oplatí čítať len ako vrcholne zábavné/perverzné intelektuálne kratochvílenie, ale niekedy sa mu zadarí aj niečo naozaj trefné:

My personal experience is that practically all of the "radical" academics silently count on the long-term stability of the American capitalist model, with the secure tenured position as their ultimate professional goal (a surprising number of them even play on the stock market). If there is a thing they are gen­uinely horrified of, it is a radical shattering of the (relatively) safe life environ­ment of the "symbolic classes" in the developed Western societies. Their exces­sive Politically Correct zeal when dealing with sexism, racism, Third World sweatshops, etc., is thus ultimately a defense against their own innermost identi­fication, a kind of compulsive ritual whose hidden logic is: "Let's talk as much as possible about the necessity of a radical change to make sure that nothing will really change!"

(Via)

K spontánnemu mlčaniu

Niežeby nebolo o čom, nebolo ani inokedy, ale v písaní mi to nebránilo, len posledných pár dní som intenzívne trávil nad esejou, ktorú mi treba odovzdať v Prahe na atest z filozofie. Nechce sa mi tu veľmo rozpisovať, že o čom to je, povedzme len, že po tých niekoľko dňoch mi prišla táto slovná hračka nesmierne vtipná: "As anyone in Manhattan knows, after a lot of cosmos people are going to need some taxis."

No dobré, bystrí si už domysleli, je reč o Hayekovi, konkrétne o jeho koncepte spontánneho poriadku (kosmos bol u neho ten "grown order", a taxis ten "made order", lebo aj také sú) som písal. Po anglicky, aby nebolo hodnotiacim na prvý pohľad zrejmé, nakoľko som neoriginálny. A taktiež, lebo zo slova order v slovenčine mám husiu kožu. (Poriadok, WTF? Really?). Ide o to ako z myriád nezávislých akcií jednotlivcov sledujúcich vlastné ciele vyvstáva nezamýšľane komplexný poriadok (bleh). Poznanie, že spoločenské pravidlá a inštitúcie kapitalizmu sa vyvinuli ako výsledok ľudskej činnosti, ale nie úmyslu, samogenerujúce sa endogénne usporiadanie koordinujúce protichodné záujmy množstva jednotlivcov, a že takéto samovoľne sa objavujúce komplexné systémy prekonávajúce chápanie jednotlivca vznikajú, keď je jednotlivcom ponechaná sloboda konať, patrí k tomu najvýznamnejšiemu v spoločenských vedách.

Ale aby som len nespieval hosana, trošku som sa aj obul do Hayekovej nadväznej snahy pomocou tohto konceptu vysvetliť genesis liberálnej spoločnosti skrzeve "kultúrnu evolúciu". Podľa Hayeka sa prijatie pravidiel konania, ktoré umožnili rozvoj civilizácie prijali náhodou a evolučne najlepšie pravidlá poskytli tým skupinám, čo ich prijali, výhody a lepšie prežitie. Problémom je práve tento mysticko-kolektivistický proces akéhosi neracionálneho prijatia pravidiel, ktorý nemá precedens ani u Škótskych osvietencov, ktorými sa inak Hayek veľa inšpiroval. Hayek vo svojom odpore k racionalizmu trochu prestrelil. Ak totiž prijatie pravidiel prechádza tiež vždy samovoľne a spontánne evolučnou cestou, akýmsi kolektívnym zakopnutím o správne normy, potom nemá veľký význam viesť ideový boj, aký Hayek celý život viedol. Jednoducho tie správne pravidlá sa presadia, inštitúcie kapitalizmu tak budú napokon vždy robustnejšie než hubris plánovačov. Hayek však trvá na tom, že dnes už výsledok tejto evolúcie treba chrániť a v kontraste s jeho odporúčaniami proti plánovaniu vedome plánovať naše nezasahovanie. Je ale možné vedome, zámerne nezasahovať do chodu spontánneho poriadku? Ako?

Takéto akésik otázky som neriešil, len som ich predstierajúc odhalenia nových hĺbok poznania významne kládol.

Každopádne, esej mám napísanú a teraz mi ostali zhruba štyri dni aby som sa naučil z 8 kníh na úplne inú skúšku. Čiže mlčanie tu bude pokračovať aj budúci týždeň.

Najkrajšia veta, akú môže ľavičiar napísať

"One of the clearest lessons of the last few decades is that capitalism is indestructible." -- Slavoj Žižek

Zvyšok nie je taký pekný, ale stojí za prečítanie. Žižek ostáva veru jedným z mála, ktorý je občas hodný pozornosti. Preklad článku v Novom Slove neočakávam.

Citát dňa

'Fanatismus ve výslednici - lyrickou leprou, kterou jsou kontaminovány duše, podrobovány, zkalovány nebo exaltovány... Vyhnou se tomu jen skeptikové (nebo budižkničemové nebo estéti), neboť ti nic nepředpokládají, protože jako opravdoví mecenáši humanity – rozbíjejí angažovanost a analyzují delírium. Cítím se spíše v bezpečí poblíž Pyrrhona než nějakého svatého Pavla, a to z toho důvodu, že rozmarná moudrost je jemnější než svatost utržená ze řetezu.'

- Emil Cioran, Nástin úpadku (Olomouc: Votobia, 1993) str. 10

Kierkegaard na všedný deň

Pokračujeme v našej rubrike "Čítame Kierkegaarda, aby ste vy nemuseli":

Namítne-li někdo, že to, co tu vykládám, ví každý a kdokoli o tom může hovořit, tomu odpovím: nestojím o žádnou výjimečnost a nemám nic proti tomu, že to kdekdo ví a kdekdo o tom může hovořit, pokud by to neznamenalo, že mi to bude odňato a uloženo do fondu negativní pospolitosti. Jestliže si to smím ponechat, neztrácí to pro mne na ceně tím, že to kdokoli ví. [s. 42]

Pojem veřejnosti se naprosto nemohl vyskytnout ve starověku, kdy lid sám musel vystoupit en masse in corpore v situaci, která si žádala čin... [...] Teprv když už žádné hutné soužití nedává konkrétnu plnost, vytvoří tisk ono abstraktum veřejnosti, sestávající z neskutečných jednotlivců, kteří se nikdy nespojí ani nemohou spojit v simultánnosti určité situace nebo organizace, a přesto jsou tvrdošíjně shrnováni v jeden celek. Veřejnost je sbor početnější než všechny národy dohromady, avšak sbor, který nikdy nemůže nastoupit na povel a dokonce ani nemůže být zastoupen jediným představitelem, protože sám je abstrakcí. [s 43-44]

[V]eřejnost je něco, co si může přivlastnit kdekdo, i opilý námořník, který předvádí „kouzelné kukátko“, a ten opilý námořník na to má dialekticky konsekventně naprosto stejné právo jako ten nejvýznačnější jedinec, má absolutní právo dát všechny ty nesčetné nuly před svou jedničku. Veřejnost je všechno a nic, je tou nejnebezpečnější a zároveň tou nejnicotnější ze všech mocností; jménem veřejnosti je možno mluvit k celému národu, přece je veřejnost méně než jediný i sebenepatrnější člověk. [s. 46]

Stále víc jedinců se v netečné změkčilosti uchází o to, aby nebyli ničím – aby byli veřejností, oním abstraktním celkem, tak směšně utvořeným, že se na něm podílejí neúčastní. Tento mátožný dav, který sám nic nechápe a nechce sám nic dělat, tohle diváctvo z galerie by se rádo rozptýlilo, a tak se oddává představě, že všechno, co kdo dělá, děje se kvůli němu, aby mělo o čem tlachat. [s. 47]

[T]lacháni se děsí okamžiku mlčení, který by vyjevil jeho prázdnotu. [s. 52]

[P]ředstavme si, [...] že by byl vydán zákon, který by lidem nezakazoval mluvit, ale zato by stanovil, aby se o všech věcech mluvilo tak, jako by se odehrály před padesáti lety; to by byl konec všech tlachalů, museli by si zoufat; [s. 54-55]

Na všechno jsou dnes příručky, a vůbec vzdělaní pozůstává bezmála v tom, že člověk si z takových příruček osvojí větší či menší soubor poznatků a vyniká pak podle toho, s jakou pohotovostí vyhledá jednotlivost, asi tak jako když sazeč vyhledává litery. [s. 60]

- Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).

Kierkegaard na víkend

- Namísto radosti se rozhostila jakási naříkavá nevole, namísto starostlivosti jakási vzpurná zavilá houževnatost, namísto nadšení tlachavá rozšafnost zkušenosti. [s. 8]

- Nadutá rozvážnost, která se holedbá, že se ničím nedá strhnout, je vynález víceméně plebejský. [s. 8]

- Nahý Archimédés je ozdoben radostí nad svým objevem a proto je vlastně oblečený. [s. 11]

- Současnost je doba bytostně rozumová, reflexivní, nezanícená, která vzplane chvílkovým nadšením a pak důmyslně spočine v netečnosti. [s. 15]

- Doba velkých a dobrých skutků pominula, náš věk patří anticipacím. [s. 18]

- Naše současnost se svým horečným nadšením a zároveň hned s tou svou apatickou netečností, která se tak nanejvýš zmůže na žertování, má velmi blízko ke komičnu; jenomže ten, kdo komičnu rozumí, snadno pozná, že komično je v něčem docela jiném, než si naši současníci představují, a že v naši době satira (...) musí mít za ručitele konsekventní a dobře podložený etický životní názor, obětavou nezištnost, ušlechtilou vznešenost, která se zřekne odměny okamžiku... [s. 22]

- Jisté však je, že stejně jako rostoucí vědomosti rozmnožují zármutek, rozmnožuje jej i reflexe; [s. 26]

- Rozhodnutí střepinového soudu platila, ale všem bylo jasné jaká v něm je dialektika a že ostrakizmus je uznáním Význačnosti. S přiměřeným zřetelem k poněkud ranějšímu období řecké historie by se dal proto pojímat jako ironie v Aristofanově duchu příběh zcela bezvýznamného člověka, poslaného do vyhnanství střepinovým soudem. [s. 33]

- Zášť se konstituuje jako princip necharakternosti, která se ze své nízkosti chce doplížit nahoru, aby se stala Něčím, a přitom, aby se kryla, je kdykoli ochotna připustit, že není Ničím. Zášť necharakternosti nechápe, že význačné je význačné, není schopna je uznat ani negativně, ale chce je strhnout dolů, chce Význačnost znevážit, aby už ve skutečnosti význačností nebyla; (...) Etablující se, institucionalizující se zášť je nivelizace, a zatímco zanícená doba se žene kupředu, vztyčuje a kácí, vyvšuje a potlačuje, dělá reflexivní nezanícená doba pravý opak, dusí a omezuje, nivelizuje. [s. 34-35]

- V čele povstání může stát jediný muž, avšak v čele nivelizace nemůže stát žádný jednotlivec, neboť tak by se stal vládcem a nivelizaci by ušel. Jednotlivec může ve svém úzkém okruhu při nivelizaci spolupůsobit, avšak nivelizace sama je abstraktní moc a znamená vítězství abstrakce nad jednotlivci. [s. 35]

- [S]oučasnost je dialektická ve směru egality, jejímž pohříchu nejdůslednějším uplatněním je nivelace jakožto negativní jednota negativní vzájemnosti jednotlivců. [sic!, s.35]

- Právě zbožštěný pozitivní princip sociality je v naší době tím, co sžírá a demoralizuje, co v otročení reflexi dělá i z cnosti vitia splendida (zářivé neřesti). [s. 37]

To by snáď aj nadnes stačilo. Všetky vety čerpané z - Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).