Súmrak modiel

Mal som kedysi dáždnik, volal som ho Kierkegaard. Jedného sychravého dňa sa začal správať príliš existenciálne a keď mi ho vietor vyvrátil piaty raz za sebou, otrieskal som ho o stĺp a hodil do koša. To len na porovnanie, mňa žiadni študenti filozofie za takú blasfémiu nenaháňali, zato v Sudáne má jedna učiteľka problém, lebo povolila, že deti v jej triede nazvali plyšového macka Mohamed. Ech, s troškou viac kultúrneho imperializmu zo strany Veľkého Satana by ho nazvali Yogi a bolo by po probléme (city baseballových fanúšikov a jogínov možno ignorovať).

Ťuťuli-muťuli. (via)

Kierkegaard na všedný deň

Pokračujeme v našej rubrike "Čítame Kierkegaarda, aby ste vy nemuseli":

Namítne-li někdo, že to, co tu vykládám, ví každý a kdokoli o tom může hovořit, tomu odpovím: nestojím o žádnou výjimečnost a nemám nic proti tomu, že to kdekdo ví a kdekdo o tom může hovořit, pokud by to neznamenalo, že mi to bude odňato a uloženo do fondu negativní pospolitosti. Jestliže si to smím ponechat, neztrácí to pro mne na ceně tím, že to kdokoli ví. [s. 42]

Pojem veřejnosti se naprosto nemohl vyskytnout ve starověku, kdy lid sám musel vystoupit en masse in corpore v situaci, která si žádala čin... [...] Teprv když už žádné hutné soužití nedává konkrétnu plnost, vytvoří tisk ono abstraktum veřejnosti, sestávající z neskutečných jednotlivců, kteří se nikdy nespojí ani nemohou spojit v simultánnosti určité situace nebo organizace, a přesto jsou tvrdošíjně shrnováni v jeden celek. Veřejnost je sbor početnější než všechny národy dohromady, avšak sbor, který nikdy nemůže nastoupit na povel a dokonce ani nemůže být zastoupen jediným představitelem, protože sám je abstrakcí. [s 43-44]

[V]eřejnost je něco, co si může přivlastnit kdekdo, i opilý námořník, který předvádí „kouzelné kukátko“, a ten opilý námořník na to má dialekticky konsekventně naprosto stejné právo jako ten nejvýznačnější jedinec, má absolutní právo dát všechny ty nesčetné nuly před svou jedničku. Veřejnost je všechno a nic, je tou nejnebezpečnější a zároveň tou nejnicotnější ze všech mocností; jménem veřejnosti je možno mluvit k celému národu, přece je veřejnost méně než jediný i sebenepatrnější člověk. [s. 46]

Stále víc jedinců se v netečné změkčilosti uchází o to, aby nebyli ničím – aby byli veřejností, oním abstraktním celkem, tak směšně utvořeným, že se na něm podílejí neúčastní. Tento mátožný dav, který sám nic nechápe a nechce sám nic dělat, tohle diváctvo z galerie by se rádo rozptýlilo, a tak se oddává představě, že všechno, co kdo dělá, děje se kvůli němu, aby mělo o čem tlachat. [s. 47]

[T]lacháni se děsí okamžiku mlčení, který by vyjevil jeho prázdnotu. [s. 52]

[P]ředstavme si, [...] že by byl vydán zákon, který by lidem nezakazoval mluvit, ale zato by stanovil, aby se o všech věcech mluvilo tak, jako by se odehrály před padesáti lety; to by byl konec všech tlachalů, museli by si zoufat; [s. 54-55]

Na všechno jsou dnes příručky, a vůbec vzdělaní pozůstává bezmála v tom, že člověk si z takových příruček osvojí větší či menší soubor poznatků a vyniká pak podle toho, s jakou pohotovostí vyhledá jednotlivost, asi tak jako když sazeč vyhledává litery. [s. 60]

- Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).

Kierkegaard na víkend

- Namísto radosti se rozhostila jakási naříkavá nevole, namísto starostlivosti jakási vzpurná zavilá houževnatost, namísto nadšení tlachavá rozšafnost zkušenosti. [s. 8]

- Nadutá rozvážnost, která se holedbá, že se ničím nedá strhnout, je vynález víceméně plebejský. [s. 8]

- Nahý Archimédés je ozdoben radostí nad svým objevem a proto je vlastně oblečený. [s. 11]

- Současnost je doba bytostně rozumová, reflexivní, nezanícená, která vzplane chvílkovým nadšením a pak důmyslně spočine v netečnosti. [s. 15]

- Doba velkých a dobrých skutků pominula, náš věk patří anticipacím. [s. 18]

- Naše současnost se svým horečným nadšením a zároveň hned s tou svou apatickou netečností, která se tak nanejvýš zmůže na žertování, má velmi blízko ke komičnu; jenomže ten, kdo komičnu rozumí, snadno pozná, že komično je v něčem docela jiném, než si naši současníci představují, a že v naši době satira (...) musí mít za ručitele konsekventní a dobře podložený etický životní názor, obětavou nezištnost, ušlechtilou vznešenost, která se zřekne odměny okamžiku... [s. 22]

- Jisté však je, že stejně jako rostoucí vědomosti rozmnožují zármutek, rozmnožuje jej i reflexe; [s. 26]

- Rozhodnutí střepinového soudu platila, ale všem bylo jasné jaká v něm je dialektika a že ostrakizmus je uznáním Význačnosti. S přiměřeným zřetelem k poněkud ranějšímu období řecké historie by se dal proto pojímat jako ironie v Aristofanově duchu příběh zcela bezvýznamného člověka, poslaného do vyhnanství střepinovým soudem. [s. 33]

- Zášť se konstituuje jako princip necharakternosti, která se ze své nízkosti chce doplížit nahoru, aby se stala Něčím, a přitom, aby se kryla, je kdykoli ochotna připustit, že není Ničím. Zášť necharakternosti nechápe, že význačné je význačné, není schopna je uznat ani negativně, ale chce je strhnout dolů, chce Význačnost znevážit, aby už ve skutečnosti význačností nebyla; (...) Etablující se, institucionalizující se zášť je nivelizace, a zatímco zanícená doba se žene kupředu, vztyčuje a kácí, vyvšuje a potlačuje, dělá reflexivní nezanícená doba pravý opak, dusí a omezuje, nivelizuje. [s. 34-35]

- V čele povstání může stát jediný muž, avšak v čele nivelizace nemůže stát žádný jednotlivec, neboť tak by se stal vládcem a nivelizaci by ušel. Jednotlivec může ve svém úzkém okruhu při nivelizaci spolupůsobit, avšak nivelizace sama je abstraktní moc a znamená vítězství abstrakce nad jednotlivci. [s. 35]

- [S]oučasnost je dialektická ve směru egality, jejímž pohříchu nejdůslednějším uplatněním je nivelace jakožto negativní jednota negativní vzájemnosti jednotlivců. [sic!, s.35]

- Právě zbožštěný pozitivní princip sociality je v naší době tím, co sžírá a demoralizuje, co v otročení reflexi dělá i z cnosti vitia splendida (zářivé neřesti). [s. 37]

To by snáď aj nadnes stačilo. Všetky vety čerpané z - Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).