- Namísto radosti se rozhostila jakási naříkavá nevole, namísto starostlivosti jakási vzpurná zavilá houževnatost, namísto nadšení tlachavá rozšafnost zkušenosti. [s. 8]
- Nadutá rozvážnost, která se holedbá, že se ničím nedá strhnout, je vynález víceméně plebejský. [s. 8]
- Nahý Archimédés je ozdoben radostí nad svým objevem a proto je vlastně oblečený. [s. 11]
- Současnost je doba bytostně rozumová, reflexivní, nezanícená, která vzplane chvílkovým nadšením a pak důmyslně spočine v netečnosti. [s. 15]
- Doba velkých a dobrých skutků pominula, náš věk patří anticipacím. [s. 18]
- Naše současnost se svým horečným nadšením a zároveň hned s tou svou apatickou netečností, která se tak nanejvýš zmůže na žertování, má velmi blízko ke komičnu; jenomže ten, kdo komičnu rozumí, snadno pozná, že komično je v něčem docela jiném, než si naši současníci představují, a že v naši době satira (...) musí mít za ručitele konsekventní a dobře podložený etický životní názor, obětavou nezištnost, ušlechtilou vznešenost, která se zřekne odměny okamžiku... [s. 22]
- Jisté však je, že stejně jako rostoucí vědomosti rozmnožují zármutek, rozmnožuje jej i reflexe; [s. 26]
- Rozhodnutí střepinového soudu platila, ale všem bylo jasné jaká v něm je dialektika a že ostrakizmus je uznáním Význačnosti. S přiměřeným zřetelem k poněkud ranějšímu období řecké historie by se dal proto pojímat jako ironie v Aristofanově duchu příběh zcela bezvýznamného člověka, poslaného do vyhnanství střepinovým soudem. [s. 33]
- Zášť se konstituuje jako princip necharakternosti, která se ze své nízkosti chce doplížit nahoru, aby se stala Něčím, a přitom, aby se kryla, je kdykoli ochotna připustit, že není Ničím. Zášť necharakternosti nechápe, že význačné je význačné, není schopna je uznat ani negativně, ale chce je strhnout dolů, chce Význačnost znevážit, aby už ve skutečnosti význačností nebyla; (...) Etablující se, institucionalizující se zášť je nivelizace, a zatímco zanícená doba se žene kupředu, vztyčuje a kácí, vyvšuje a potlačuje, dělá reflexivní nezanícená doba pravý opak, dusí a omezuje, nivelizuje. [s. 34-35]
- V čele povstání může stát jediný muž, avšak v čele nivelizace nemůže stát žádný jednotlivec, neboť tak by se stal vládcem a nivelizaci by ušel. Jednotlivec může ve svém úzkém okruhu při nivelizaci spolupůsobit, avšak nivelizace sama je abstraktní moc a znamená vítězství abstrakce nad jednotlivci. [s. 35]
- [S]oučasnost je dialektická ve směru egality, jejímž pohříchu nejdůslednějším uplatněním je nivelace jakožto negativní jednota negativní vzájemnosti jednotlivců. [sic!, s.35]
- Právě zbožštěný pozitivní princip sociality je v naší době tím, co sžírá a demoralizuje, co v otročení reflexi dělá i z cnosti vitia splendida (zářivé neřesti). [s. 37]
To by snáď aj nadnes stačilo. Všetky vety čerpané z - Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).
- Nadutá rozvážnost, která se holedbá, že se ničím nedá strhnout, je vynález víceméně plebejský. [s. 8]
- Nahý Archimédés je ozdoben radostí nad svým objevem a proto je vlastně oblečený. [s. 11]
- Současnost je doba bytostně rozumová, reflexivní, nezanícená, která vzplane chvílkovým nadšením a pak důmyslně spočine v netečnosti. [s. 15]
- Doba velkých a dobrých skutků pominula, náš věk patří anticipacím. [s. 18]
- Naše současnost se svým horečným nadšením a zároveň hned s tou svou apatickou netečností, která se tak nanejvýš zmůže na žertování, má velmi blízko ke komičnu; jenomže ten, kdo komičnu rozumí, snadno pozná, že komično je v něčem docela jiném, než si naši současníci představují, a že v naši době satira (...) musí mít za ručitele konsekventní a dobře podložený etický životní názor, obětavou nezištnost, ušlechtilou vznešenost, která se zřekne odměny okamžiku... [s. 22]
- Jisté však je, že stejně jako rostoucí vědomosti rozmnožují zármutek, rozmnožuje jej i reflexe; [s. 26]
- Rozhodnutí střepinového soudu platila, ale všem bylo jasné jaká v něm je dialektika a že ostrakizmus je uznáním Význačnosti. S přiměřeným zřetelem k poněkud ranějšímu období řecké historie by se dal proto pojímat jako ironie v Aristofanově duchu příběh zcela bezvýznamného člověka, poslaného do vyhnanství střepinovým soudem. [s. 33]
- Zášť se konstituuje jako princip necharakternosti, která se ze své nízkosti chce doplížit nahoru, aby se stala Něčím, a přitom, aby se kryla, je kdykoli ochotna připustit, že není Ničím. Zášť necharakternosti nechápe, že význačné je význačné, není schopna je uznat ani negativně, ale chce je strhnout dolů, chce Význačnost znevážit, aby už ve skutečnosti význačností nebyla; (...) Etablující se, institucionalizující se zášť je nivelizace, a zatímco zanícená doba se žene kupředu, vztyčuje a kácí, vyvšuje a potlačuje, dělá reflexivní nezanícená doba pravý opak, dusí a omezuje, nivelizuje. [s. 34-35]
- V čele povstání může stát jediný muž, avšak v čele nivelizace nemůže stát žádný jednotlivec, neboť tak by se stal vládcem a nivelizaci by ušel. Jednotlivec může ve svém úzkém okruhu při nivelizaci spolupůsobit, avšak nivelizace sama je abstraktní moc a znamená vítězství abstrakce nad jednotlivci. [s. 35]
- [S]oučasnost je dialektická ve směru egality, jejímž pohříchu nejdůslednějším uplatněním je nivelace jakožto negativní jednota negativní vzájemnosti jednotlivců. [sic!, s.35]
- Právě zbožštěný pozitivní princip sociality je v naší době tím, co sžírá a demoralizuje, co v otročení reflexi dělá i z cnosti vitia splendida (zářivé neřesti). [s. 37]
To by snáď aj nadnes stačilo. Všetky vety čerpané z - Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára