Pokračujeme v našej rubrike "Čítame Kierkegaarda, aby ste vy nemuseli":
Namítne-li někdo, že to, co tu vykládám, ví každý a kdokoli o tom může hovořit, tomu odpovím: nestojím o žádnou výjimečnost a nemám nic proti tomu, že to kdekdo ví a kdekdo o tom může hovořit, pokud by to neznamenalo, že mi to bude odňato a uloženo do fondu negativní pospolitosti. Jestliže si to smím ponechat, neztrácí to pro mne na ceně tím, že to kdokoli ví. [s. 42]
Pojem veřejnosti se naprosto nemohl vyskytnout ve starověku, kdy lid sám musel vystoupit en masse in corpore v situaci, která si žádala čin... [...] Teprv když už žádné hutné soužití nedává konkrétnu plnost, vytvoří tisk ono abstraktum veřejnosti, sestávající z neskutečných jednotlivců, kteří se nikdy nespojí ani nemohou spojit v simultánnosti určité situace nebo organizace, a přesto jsou tvrdošíjně shrnováni v jeden celek. Veřejnost je sbor početnější než všechny národy dohromady, avšak sbor, který nikdy nemůže nastoupit na povel a dokonce ani nemůže být zastoupen jediným představitelem, protože sám je abstrakcí. [s 43-44]
[V]eřejnost je něco, co si může přivlastnit kdekdo, i opilý námořník, který předvádí „kouzelné kukátko“, a ten opilý námořník na to má dialekticky konsekventně naprosto stejné právo jako ten nejvýznačnější jedinec, má absolutní právo dát všechny ty nesčetné nuly před svou jedničku. Veřejnost je všechno a nic, je tou nejnebezpečnější a zároveň tou nejnicotnější ze všech mocností; jménem veřejnosti je možno mluvit k celému národu, přece je veřejnost méně než jediný i sebenepatrnější člověk. [s. 46]
Stále víc jedinců se v netečné změkčilosti uchází o to, aby nebyli ničím – aby byli veřejností, oním abstraktním celkem, tak směšně utvořeným, že se na něm podílejí neúčastní. Tento mátožný dav, který sám nic nechápe a nechce sám nic dělat, tohle diváctvo z galerie by se rádo rozptýlilo, a tak se oddává představě, že všechno, co kdo dělá, děje se kvůli němu, aby mělo o čem tlachat. [s. 47]
[T]lacháni se děsí okamžiku mlčení, který by vyjevil jeho prázdnotu. [s. 52]
[P]ředstavme si, [...] že by byl vydán zákon, který by lidem nezakazoval mluvit, ale zato by stanovil, aby se o všech věcech mluvilo tak, jako by se odehrály před padesáti lety; to by byl konec všech tlachalů, museli by si zoufat; [s. 54-55]
Na všechno jsou dnes příručky, a vůbec vzdělaní pozůstává bezmála v tom, že člověk si z takových příruček osvojí větší či menší soubor poznatků a vyniká pak podle toho, s jakou pohotovostí vyhledá jednotlivost, asi tak jako když sazeč vyhledává litery. [s. 60]
- Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).
Namítne-li někdo, že to, co tu vykládám, ví každý a kdokoli o tom může hovořit, tomu odpovím: nestojím o žádnou výjimečnost a nemám nic proti tomu, že to kdekdo ví a kdekdo o tom může hovořit, pokud by to neznamenalo, že mi to bude odňato a uloženo do fondu negativní pospolitosti. Jestliže si to smím ponechat, neztrácí to pro mne na ceně tím, že to kdokoli ví. [s. 42]
Pojem veřejnosti se naprosto nemohl vyskytnout ve starověku, kdy lid sám musel vystoupit en masse in corpore v situaci, která si žádala čin... [...] Teprv když už žádné hutné soužití nedává konkrétnu plnost, vytvoří tisk ono abstraktum veřejnosti, sestávající z neskutečných jednotlivců, kteří se nikdy nespojí ani nemohou spojit v simultánnosti určité situace nebo organizace, a přesto jsou tvrdošíjně shrnováni v jeden celek. Veřejnost je sbor početnější než všechny národy dohromady, avšak sbor, který nikdy nemůže nastoupit na povel a dokonce ani nemůže být zastoupen jediným představitelem, protože sám je abstrakcí. [s 43-44]
[V]eřejnost je něco, co si může přivlastnit kdekdo, i opilý námořník, který předvádí „kouzelné kukátko“, a ten opilý námořník na to má dialekticky konsekventně naprosto stejné právo jako ten nejvýznačnější jedinec, má absolutní právo dát všechny ty nesčetné nuly před svou jedničku. Veřejnost je všechno a nic, je tou nejnebezpečnější a zároveň tou nejnicotnější ze všech mocností; jménem veřejnosti je možno mluvit k celému národu, přece je veřejnost méně než jediný i sebenepatrnější člověk. [s. 46]Stále víc jedinců se v netečné změkčilosti uchází o to, aby nebyli ničím – aby byli veřejností, oním abstraktním celkem, tak směšně utvořeným, že se na něm podílejí neúčastní. Tento mátožný dav, který sám nic nechápe a nechce sám nic dělat, tohle diváctvo z galerie by se rádo rozptýlilo, a tak se oddává představě, že všechno, co kdo dělá, děje se kvůli němu, aby mělo o čem tlachat. [s. 47]
[T]lacháni se děsí okamžiku mlčení, který by vyjevil jeho prázdnotu. [s. 52]
[P]ředstavme si, [...] že by byl vydán zákon, který by lidem nezakazoval mluvit, ale zato by stanovil, aby se o všech věcech mluvilo tak, jako by se odehrály před padesáti lety; to by byl konec všech tlachalů, museli by si zoufat; [s. 54-55]
Na všechno jsou dnes příručky, a vůbec vzdělaní pozůstává bezmála v tom, že člověk si z takových příruček osvojí větší či menší soubor poznatků a vyniká pak podle toho, s jakou pohotovostí vyhledá jednotlivost, asi tak jako když sazeč vyhledává litery. [s. 60]
- Søren Kierkegaard, Současnost (Praha: Mladá fronta, 1969).
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára